Špatné nádraží, spánkový deficit a pivo, které nám nemohlo přijít na jméno
Noční autobus, ve kterém se nedá spát. Mnichov, který vám v neděli ráno nedá ani kafe. A přes sto kilometrů v nohách, než jsme konečně uviděli řeku Lech. První den na Via Claudia Augusta nám naservíroval všechno - od zmatku na nádraží až po pivní automat, který odmítl Verču obsloužit. A to jsme ještě netušili, kde budeme spát.
Hodina do odjezdu a špatné nádraží
Plán byl jasný: sobota, Florenc, autobus do Mnichova ve 23:50. Fungoval jako hodinky – dokud jsem asi hodinu před odjezdem nezjistil, že jsem jízdenky koupil z Hlavního nádraží. Verča, se kterou jsem měl sraz, se tak musela narychlo přesunout.
Na Hlaváku nás čekalo další kolo. Místo odjezdu bylo dost nepřehledné a vůbec nebylo jasné, z které strany autobus pojede. Chvíli jsme bloudili, než jsme měli jistotu.
Pak už jen rychlá večeře a příprava věcí. Autobus přijel, kola šla na zadní nosič, brašny do zavazadlového prostoru. Jakmile jsme se rozjeli, Verča vytáhla malé lahvičky prosecca – přípitek na cestu musel být.
Se spánkem už to tak slavné nebylo. V autobuse bylo rušno a oka jsme pořádně nezamhouřili až do cílové zastávky.
Mnichov v půl šesté ráno
V Mnichově nás autobus vyklopil kolem půl šesté. Byla zima. Brašny ležely rozházené kolem lavičky, kola opřená o sloup opodál – a my je rozespale začali připevňovat.
Vyrazili jsme přes město. Byla neděle, ulice prázdné, všichni ještě spali. A protože v Německu má v neděli otevřeno jen málokdo, vidina snídaně s kávou se nám pomalu rozplývala před očima.
K tomu Verče každé tři vteřiny pípala navigace od Garminu. Proč? Netušil jsem.
Pekárna, která zachránila ráno
Po pár klidných kilometrech se to stalo: otevřená pekárna. Bylo kolem půl sedmé a uvnitř překvapivě plno. Došlo mi, že když má všechno zavřeno, pekárny jedou aspoň ve zkráceném režimu – a fronta je u nich vždycky.
Paní přede mnou si odnášela snad deset pytlíků pečiva. Já si dal něco sladkého a velké kafe, Verča croissant a cappuccino. Usadili jsme se venku na plechovém sezení před pekárnou.
Společnost nám dělal podivín se psema a kouřil klasické cigáro jako v devadesátkách. Podle mě se vracel z nějaké párty.
Slavnosti, stromovka a siesta u Wörthsee
Posilněni jsme se pustili přes město na druhou stranu. Mířili jsme v podstatě kolmo na cyklotrasu Via Claudia Augusta, abychom z ní projeli co největší kus. Trasa sice začíná v Donauwörthu kousek za Mnichovem, jenže z opačné strany, než jsme jeli my.
Cestou jsme zjistili, že se chystají nějaké slavnosti. V ulici kousek od náměstí stálo pódium a před ním snad milion židlí. My ale pádili dál přes velký „stromovkoidní“ park – a byli jsme za městem.
Krátkodobý cíl byl jasný: až vykoukne slunce a začne hřát, najít hezký travnatý plácek a dospat deficit z autobusu. Povedlo se u jezera Wörthsee. Na kolonádě byl docela šrumec, ale našli jsme velký kus trávy a složili to tam.
Z „chvilky“ byly asi dvě hodiny a docela nás to rozbilo. Slunce už pořádně pálilo a kolem nás přibývali lidi na ručnících. Rychle jsme sbalili – na řadě byl oběd.
Currywurst u Ammersee
Další jezero, ještě větší: Ammersee. Hned u prvního stánku s občerstvením jsme zastavili a dali si currywurst s hranolkama a pivo. Za mě klasika bavorského rychlého občerstvení.
Kapacita byla ještě na dvě piva. Jenže v plánu bylo ujet v extrému nějakých 130 kilometrů, a tak jsme museli rychle mizet.
Defekt hned první den
Po asi 70ti km jsme si dávali krátkou pauzu na jedné menší benzínce, kde jsme si koupili akorá kávu a nějaké pití, když jsem zjistil hrůzný nález na mém zadním plášti. Přímo obří trhlinu a kolem nějaké další. Je fajn objevit tento typ defektu, když je zrovna ten den všechno zavřené. Bylo tedy potřeba jenom doufat, že to dnes nepraskne a další dny už budu mít náhradní plášť.
Konečně na stezce
Od jezera jsme dál mířili kolmo na Claudii Augustu, přes Landsberg am Lech. Napojili jsme se na ni po nějakých 80 kilometrech a byla to velká paráda. Konečně jsme měli jedno značení, kterého se stačilo držet.
Trasa Via Claudia Augusta má svoje vlastní logo: nápis VIA s obrázkem viaduktu, nebo možná kusu Kolosea. Je vidět mnohem líp než čísla cyklostezek, kterých tam bylo hned několik.
Cesta najednou byla rovná, jednoduchá a kilometry utíkaly. Míjeli jsme sloupy stylizované do starého Říma s nápisy římským písmem a naučné cedule. Podle nich tudy zhruba před 2000 lety vedla římská silnice – a našly se tu i její základy.
Sto kilometrů, benzínka a ledová koupel
Energie postupně docházela. Kolem stého kilometru jsme zalehli v parku a v mapě hledali, kde se rozumně najíst a napít. Pár set metrů dál po trase byly benzínky a mekáč.
Po půlhodině odpočinku jsme dojeli k benzínce: dvě obložené housky, cola a voda. Byli jsme za ni vděční, protože v neděli je to jeden z mála otevřených obchodů. Cena byla samozřejmě vyšší, ale v eurech se nesmí moc přepočítávat.
Připozdívalo se, museli jsme šlápnout do pedálů. Zanedlouho jsme narazili na řeku Lech. Vodu jsme dlouho neviděli a teď jsme se jí potřebovali držet – u vody se nejlíp spí a dá se tam umýt večer i ráno.
Pět kilometrů před Lechbruckem am See jsme našli přehradu jako stvořenou ke koupání. Přejeli jsme na druhý břeh a skočili do vody. Byla ledová a slunce už zapadalo, ale smyli jsme ze sebe pot celého dne a nějakých 120 kilometrů.
Pak už jen volným tempem do nejbližšího městečka, ať se znovu nezpotíme.
Kde budeme spát? A pivo, které nás nepoznalo
Do kempu se nám nechtělo – v cizině to stojí docela dost peněz. Na kraji města jsme měli vytipovaný přístřešek na jakémsi ostrově. Na místě se ale ukázalo, že je hodně zarostlý a hemží se to tam všemožnými zvířátky.
Jeli jsme tedy dál podél řeky, víc do města. Minuli jsme hospůdku, kde by šla dát večeře, ale na spaní nevypadala. Na mapě jsme měli ještě tři benzínky. Fungovala jen jedna – samoobslužná, s místností plnou automatů na jídlo a pití. Včetně piva.
A tady přišel vrchol dne. Automat na pivo musí zákazníkovi nejdřív naskenovat obličej a schválit ho. Kamera ale visela hodně vysoko, takže na displeji bylo vidět, že Verčin obličej nedosáhne tam, kam má. Pivo nevydal.
Verča měla smůlu. Tak jsem její pivo vzal na sebe.
Nejlepší flek nakonec
Vraceli jsme se k zarostlému ostrovu, ale cestou jsme se stavili v hospodě na pivo. Brali jen hotovost, takže jsme si dali jedno napůl. Měli tam aspoň záchod, a to se hodilo.
Pak jsme se posunuli pár metrů k řece – a tam to bylo. Naprosto perfektní flek: posekaná tráva, lavičky a dokonce i odpočívací lehátka. Kempovací místo bylo jasné.
Dopili jsme poslední pivka a zalehli. První den na Claudii Augustě byl za námi. Co nás čekalo dál? O tom příště.