Přes Fernpass až do Imstu

Ráno u řeky a snídaně u Lidlu

Probudili jsme se u řeky a místo vypadalo ještě líp než večer. Posekaná tráva, řeka krásné barvy a nad tím modré nebe. Jen u vody bylo ráno trochu chladno. Naše červená lavička byla obsypaná věcmi a kola jsme o ni měli opřená.

Veronika vstala první a začala se chystat, já si ještě chvíli přispal. Vím, že se zabalím zhruba za 15 minut, takže ráno nikam nespěchám. Na tomhle tripu jsem nechtěl podcenit výživu, a tak jsem si s sebou vzal multivitamín v tabletách z GymBeamu - a hned ráno šel do nás. Ještě před odjezdem jsem naplánoval trasu na Mapy.com a nahrál si ji do hodinek.

Vyrazili jsme do města k Lidlu, který stál hned vedle benzínky, kde jsme večer kupovali pivo. Cestu jsme tedy znali a navíc to byl i směr, kterým jsme stejně pokračovali. U Lidlu jsme se vystřídali na nákup a rovnou posnídali.

Na každém tripu mám problém, že spořádám hromadu pečiva - slaného i sladkého. Tentokrát jsem se hecnul, že ho vynechám, i když jsem moc nevěřil, že se bez něj najím. Nakonec to vyšlo: koupil jsem řecký jogurt, a protože malý kelímek neměli, došlo na rodinné balení. K tomu ořechy a v zásobě ještě salám a sýr. Jogurtem jsem se nakonec tak přejedl, že zbytek posloužil jako svačina na později. :D

Füssen a marná snaha sehnat plášť

Z města nás vyvedla hezká stezka přírodou. Cestou jsme koukali jaká místa na spaní tu byla na výběr, kdyby jsme se včera nerozhodli vracet k hospodě - i to totiž bylo ve hře. Jeli jsme kolem luk a po okraji lesa, takže míst bylo víc než dost. Často sice oplocených, ale něco by se určitě našlo.

Stezka byla plná cyklistů a samozřejmě - na německých cyklostezkách vládnou elektrokola. Před námi už se zvedaly obří hory a bylo jasné, že každou chvíli vjedeme do Alp.

Blížili jsme se k Füssenu, městečku na hranici s Rakouskem a poslední zastávce, než to zprudka vezmeme do hor. Tady jsem chtěl sehnat nový plášť a vyměnit ten svůj zničený. Zamířili jsme proto rovnou na rušné náměstí do Intersportu. Byla to ale jen malá prodejna, spíš s turistickým sortimentem, takže plášť nikde. Dostal jsem aspoň tip na cyklospeciálku.

Háček byl, že otevírali až ve 13:00, tedy zhruba za hodinu a půl. Sedli jsme si naproti Intersportu do cukrárny na kafe a zmrzlinu. Kolem půl jedné jsme dojeli ke speciálce – a na dveřích cedule, že otevírají až ve dvě. Další hodina v malém městečku by nás stála moc času, a tak jsme to riskli: plášť snad vydrží, jedeme dál.

Reutte: plášť konečně v kapse

Přejeli jsme hranice a údolím podél řeky mířili do Reutte, kde byl v plánu oběd. Při příjezdu jsem zmapoval místní obchody a našel další Intersport - první zastávka tedy byla jasná.

Tenhle Intersport byl o něco větší a plášť naštěstí měli. Ne sice přesně v šířce, jakou jsem chtěl, ale vzal jsem aspoň nějaký. Nechal jsem za něj kolem 1 000 Kč.

Hned pod Intersportem stály dva supermarkety, takže oběd byl vyřešený. A protože ležely u řeky, nemuseli jsme ani dlouho vymýšlet, kde ho sníme. Po jídle jsme ještě chvíli odpočívali a byl čas přezout kolo, ale nakonec jsem to ale odložil na večer.

Pod Zugspitze a komáři u golfu

Za městem nás čekal zhruba 15km úsek, kde se šlapalo do kopce. Odměnou byl sjezd k městečku Ehrwald, kde jsme si chtěli dát svačinu. Ta se ale nekonala - stezka nás vzala zkratkou mimo město.

Výhledy tu byly parádní: špičaté hory všude kolem a nad nimi dominanta Zugspitze, hora zvláštního tvaru, co se tyčí do výšky kolem 3 000 metrů.

Pauzu jsme si dali u golfového hřiště, kde bylo posezení s přístřešky a automaty na jídlo a pití. Mělo to potenciál na delší odpočinek, jenže nás tu šíleně žrali komáři. Po chvíli jsme byli nuceni vyrazit, i když se nám vůbec nechtělo - v profilu trasy na nás totiž čekal pořádný „zub“.

Fernpass – pořádný zub

A brzy to začalo. Stezka se čím dál víc měnila v těžký terén a sklon pořád rostl. Mířili jsme k nejvyššímu bodu dne - Fernpassu.

Cesta byla kamenitá a muselo se hodně kličkovat. Místy ležely velké kameny a v tom sklonu se na relativně úzkých pláštích dalo jen těžko posouvat vpřed. Vedla lesem a já byl z té dřiny tak zpocený, že jsem se stal lákadlem pro komáry, snad i hovada a další létající příšerky, které si na mně udělaly hostinu. Jednou jsem z kola spadl a pak se v tom kopci hodně blbě rozjíždělo.

Nakonec jsme to ale zdolali a stáli na vrcholu Fernpassu. Byla tu velká cedule s trasou Via Claudia Augusta polepená snad miliardou nálepek. Chvíli jsme vydechli a pustili se dolů.

I sjezd byl ale kamenitý, takže žádná rychlá jízda. Veronika místy kolo radši vedla, aby nespadla, a já na jednom místě docela dlouho čekal.

Koupačka v kamenolomu a hon na čas

Kamenitá cesta nás svezla až k malé říčce, kde jsem s koupačkou neváhal. Kameny nás hodně zdržely, mohlo být kolem sedmé a vůbec nebylo jasné, jestli se v cíli půjde vykoupat. Vlastně jsme ani nevěděli, kde skončíme. Rádi bychom dojeli až do Landecku, ale po šutrech se nejede zrovna nejrychleji.

Říčka byla plná ostrých kamenů, které ležely i všude kolem jako bychom se koupali někde v kamenolomu. Pak jsme vyrazili dál a snažili se dohnat čas.

Na jedné křižovatce silnic a stezek jsme špatně odbočili a jeli po jiné stezce, která ale vedla stejným směrem. Vlastně to bylo fajn: lesem na úpatí velké hory, po rovince, zatímco slunce zapadalo. Mířili jsme k Imstu a stezka nás vedla na jeho jižní okraj, chvíli lesem, chvíli mezi poli. Po nějaké době už byla v podstatě tma a museli jsme zapnout světla.

Benzínkový jackpot v Imstu

Na kraji Imstu jsme to stočili do města, kde jsme měli asi po půl kilometru vytipované benzínky na večeři. Jedna, pro auta mířící z města, byla zhasnutá. Na druhé straně silnice ale svítily dvě.

V první mi paní řekla, že za minutu zavírá, tak jsem to rovnou zkusil ve druhé. A tady to byl jackpot! Měli plněné housky, tak jsem vzal tři a k tomu lahváče. Jedno pivo jsem vypil snad na ex, zatímco Verča byla na nákupu, další dvě jsem si sbalil na cestu.

Kamenná pláž a bouřka v dálce

Po krátkém odpočinku a večeři jsme sjeli zhruba 500 metrů dolů k řece obhlédnout spací flek, který Verča skvěle vytipovala. Z mapy nebylo poznat, co čekat, ale nakonec jsme měli pro sebe celou kamennou pláž u řeky - otevřenou, a přitom schovanou, takže nás nikdo nemohl vidět.

Mám takový zvyk, že když najdu místo na spaní, vydržím ještě asi 15 minut, než začnu večeřet nebo rozbalovat spaní. Ověřím si tak, že tam nejsou komáři nebo jiná havěť. Po čtvrthodině bylo všechno v pořádku, takže jsem otevřel pivko a začal dojídat poslední housku z benzínky.

Jediné, co nás trochu znervózňovalo, byly záblesky bouřky. Hromy ale nebyly slyšet, tak jsme doufali, že nás to mine. Pro jistotu jsem vytipoval kryté místo, jenže leželo dost u silnice, takže jsme tam chtěli jít jen v případě, že začne pršet.

A výměna pláště? Na tu nakonec nedošlo. Nechám ji na ráno.